> > >   HAVÍŘOV EXTRA     -     názory, ohlasy, kritika   -   bez cenzury

Tyto příspěvky vyjadřují názory občanů a nemusí se shodovat s názory redakce.
Redakce za obsah těchto příspěvků nepřebírá žádnou odpovědnost.
Klikněte pro zvětšení...

Hokej je můj život

vloženo: 19.08.2018           komentářů: 0

V souvislosti s výročím 90 let AZetu budeme na webu přinášet nejen články mapující jeho historii, ale také vzpomínky pamětníků. Začít nemůžeme nikým jiným, než nejstarším žijícím členem síně slávy AZetu Milanem Stonavským(na fotografii druhý zleva).

Milan Stonavský (roč. 1935) začínal s hokejem po 2. SV v tehdejším Sokolu Lazy. Jak na to vzpomíná? Co to znamenalo být tehdy hokejistou. Tedy v době, kdy byl tento sport z hlediska výstroje, výkonnosti, zázemí i fanoušků na úplně jiné úrovni?

„V době mých začátků jsme hráli hokej čistě jen pro radost. O tom, kdo se stane hokejistou, rozhodoval především zájem malých kluků. Koho to bavilo, tak začal chodit na tréninky a hrát. S podmínkami dnes se to nedá srovnávat, vše bylo na amatérské úrovni. I ledovou plochu jsme si připravovali po večerech sami. Místo rolby jsme tahali na saních sud, z něhož dírami tekla voda a plachta to uhlazovala.

A vybavení? To jsme měli velmi omezené. Neměli jsme žádné sportovní tašky nebo bágly. Výstroj jsme si nosili v kufřících a s těmi jsme jezdili místními lokálkami i na venkovní zápasy anebo třeba do Ostravy na umělou ledovou plochu.

Něco se dalo koupit a něco jsme si sami museli upravit podle své postavy, nebo nám pomáhaly maminky. Brusle, rukavice a hokejky jsme si kupovali, často samozřejmě použité. Jako kalhoty jsme měli vycpané tzv. vaťáky, na chrániče se používalo všechno možné, co se dalo přizpůsobit postavě. Brankář neměl lapačku, ale dvě stejné rukavice. Nejvíce nám s úpravami, kromě členů rodiny, pomáhala paní Čížková, manželka předsedy oddílu, která uměla šít a dělala nám různé úpravy výstroje.

A doprava? Kromě lokálek, nebo autobusů jsme jezdili za zápasy i nákladním autem, i když byl mráz.“

Kromě hraní za rodné Lazy, kde se naučil základy hokeje, si Milan Stonavský zahrál v životě už jen za jeden mančaft. A to v době středoškolských studií na začátku 50. let za svůj školní tým.

„Nejlepší to bylo, jak jsme založili školní mužstvo na orlovské Obchodní akademii a 2 roky (1952-54) jsme hráli okresní přebor. Na tréninky jsme jezdili lokálkou z Orlové do Ostravy na jedenáctou večer. No a ráno jsme museli do školy. Neměli jsme žádné úlevy. Někteří profesoři nám fandili, někteří byli proti. Ředitel Karkoška nám celkem pomáhal - sehnal dresy z Heřmanic a nějakou starší výstroj. Tým tvořili kluci z Orlové a okolí a zažili jsme při tom spoustu srandy. Mám na to dobré vzpomínky.“

Po škole nastoupil Milan Stonavský na základní vojenskou službu (1955-56) a teprve pak se v Lazech mohl k hokeji vrátit a zahájit svou seniorskou hokejovou „kariéru“. Jak se za ní ohlíží?
Při slavnostním buly.

„Po návratu z vojny jsem zase začal hrát za Lazy. Bylo to střídavé. Někdy jsem hrál za první mužstvo, pak byly nějaké neshody, a tak jsem byl přeřazen a hrál jsem za druhé mužstvo.Především jsem ale hrál na jiném postu. Původně jsem byl obránce, ale protože jsme neměli brankáře, tak jsem začal chytat. Bylo to moje rozhodnutí, že to zkusím a byl to celkem úspěch. Když jsme totiž hráli s Baníkem Ostrava, a prohrávali jsme 0:5, tak já jsem nastoupil po druhé třetině do branky a ten zápas jsme ještě vyhráli. Brankářem jsem nakonec byl až dokonce kariéry, tedy mnohem déle než obráncem. Všechno jsem se to naučil sám, neměl jsem žádného trenéra, nic takového nebylo.“

I dnes to mají gólmani proti tvrdě pálícím protihráčům těžké, a co teprve v minulosti. Milan Stonavský chytal v době, kdy výstroj brankářů vůbec nepřipomínala tu dnešní.
S kolegy ze Síně slávy.

„Měl jsem sice úzké betony a trochu širší hokejku, ale rukavice nebyly nijak speciální a nepoužíval jsem ani masku. Nejprve ani nebyly, a když se objevily, ani tak jsem ji nepoužíval. Nemohl jsem si zvyknout, bránila mi ve výhledu pod sebe a v orientaci. Takže z toho vyplynula řada zranění (ukazuje dobře patrnou jizvu na horním rtu). Naštěstí to byla jen rozseknutá kůže a neodnesly to zuby. Tehdy se nestřílely tak prudké střely. Vážná zranění se mi vyhýbala.“

Ještě na přelomu 50. a 60. let nepatřil tehdejší Baník Zápotocký (od počátku 50. tet nesl lazecký klub ve svém názvu jméno „sponzora“ tedy dolu Antonín Zápotocký) ke zrovna špičkovým klubům. Domovským stánkem mu byl tzv. Čížkův stadion – přírodní kluziště v centru Lazů - a hrál jen nižší regionální soutěže. Tomu odpovídala i úroveň přípravy.

„Tréninky byly jen podle potřeby a volného času, maximálně 1 – 2 týdně, někdy ani to ne. Jinak jsme hráli jen zápasy. Ty byly zhruba jednou týdně, za sezonu jsme odehráli tak asi 20 zápasů. A to ještě jen když byly vhodné klimatické podmínky. V létě se žádná společná příprava nepraktikovala. Každý sportoval individuálně. Hrál se fotbal, volejbal, tenis a podobně. “

Přesto se občas podařilo lazeckým hokejistům porazit i silnější soupeře.

„Jednou jsme jeli do Českého Těšína jen v devíti lidech, a přesto jsme dokázali vyhrát. Noviny pak psaly, že jsme vojáky překvapili. Působila tam totiž Dukla se spoustou výborných hráčů a my, takoví „nazdárci“, jsme je překvapili.“
Jako hlasatel.

Situace se výrazně změnila v polovině 60. let a to hned ve dvou aspektech. Jednak se klubu podařilo postoupit o dvě soutěže výše a především se v roce 1966 přestěhoval z poddolovaných Lazů do moderního Havířova. Z Lazů se do Havířova nestěhoval jen hokej, ale také Milan Stonavský. „Bylo to v roce 1964, kdy jsme dostali byt v Havířově-Prostřední Suché.“

Díky tomu, že se mu vyhýbala vážná zranění a chytal ještě i po třicítce stihl si tak zahrát i za AZ Havířov. „Bylo to neplánované. Už jsem pomalu svou hráčskou kariéru končil. Áčku se ale zranil brankář, takže jsem byl povolán do týmu a zahrál si i v Havířově na nové ledové ploše u učiliště. Bylo to tam moc krásné, při dobrém počasí to tam vypadalo jako v Davosu. Starali se tam o to učni, měli jsme dobré zázemí, kabiny byly v budově učiliště a vůbec nám tam vycházeli hodně vstříc.“

A co teprve když se za dva roky otevřel havířovský zimní stadion. „Perfektní led, strmé tribuny, diváci měli blízký kontakt s hráči. Hala se díky tomuto prostředí líbila všem. Já jsem si v ní ale zahrál už jen za starou gardu. Nejčastěji jsme takové zápasy hráli na Silvestra dopoledne s trenéry proti týmu vzpěračů.“ Koncem 60. let Milan Stonavský ukončil definitivně kariéru hokejisty, ale u hokeje zůstal. Plynule totiž přešel do role hlasatele, rozhodčího a po složení trenérských zkoušek i trenéra mládeže. Jako trenérovi mu prošli rukama například Luděk Čajka, Jaroslav Mokrohajský, Jan Daneček, Pavel Kubič a další. Z té doby má jednu hezkou příhodu. „Rád vzpomínám na utkání v Třebíči, kde jsme po dvou třetinách prohrávali 0:4. Do třetí třetiny jsme s Radkem Bártou udělali změnu v sestavě – obránce Luďka Čajku jsme přesunuli do útoku. Tento tah se nám vydařil na sto procent, protože Luděk dal čtyři góly, jeden přidal Radim Haas a vyhráli jsme tak 5:4! To byl můj nejlepší zážitek z trenérské práce, která je jinak velmi náročná.“

Tak jak se mu vyhýbala vážná zranění coby hráči, postihlo jej bohužel takové coby rozhodčího. Při tréninkovém utkání dorostu si totiž způsobil jediný vážný „hokejový“ úraz, když po pádu utrpěl tříštivou zlomeninu lokte. „Bylo to hodně špatné, ruka mi jen tak visela na kůži. Nerad na to vzpomínám.“

Milan Stonavský byl vždy amatérským sportovcem. Po celou dobu své sportovní kariéry pracoval na dole Zápotocký. „Dělal jsem na plánovacím oddělení jako plánovač práce anebo jako statistik. To jsem chodil do práce už na 5 hodinu ráno podávat hlášení. Naštěstí jsem neměl žádné problémy s uvolňováním, když bylo potřeba pro hokej. Vycházeli mi vstříc.“ Až na sklonku kariéry se stal na chvíli, při svém záskoku v brankovišti, profesionálem. „Čtrnáct dní jsem byl profesionál. Nemusel jsem chodit do práce, ale to mě nebavilo.“

Do povídání s Milanem Stonavským vstupuje manželka paní Ludmila Stonavská. „Sport je Milanův život. Velmi dobře si pamatuje, co bylo kdysi před 30 lety, kdy dal komu gól, ale některé novější věci si už nepamatuje (smích). Ke sportu navíc přivedl i syna Pavla, jenž hrál hokej za AZ a dceru Dagmar, která dělala lehkou atletiku a pak vodní lyžování. A v další generaci i vnuka Martina, který taky hrál hokej a teď dělá rozhodčího. “ Rod Stonavských tedy zůstal u hokeje dodnes, což pana Milana hodně těší. „Martinovi jsem jako bývalý rozhodčí nějaké rady v počátcích dával, ale teď už to není potřeba. Píská hlavně mládežnické soutěže, ale už má zkušenosti i s přípravnými utkáními mužů. On je dobrý bruslař takže při hře vše stihne objezdit.“

Poslední tři desítky let můžete Milana Stonavského vídat při zápasech v boxu časoměřičů. Dlouhá léta byl hlasatelem, v posledních letech z pozice trestoměřiče „otevírá vrátka“ potrestaným havířovským hokejistům.

A co by na závěr popřál k výročí havířovskému hokeji? „Chtěl bych, aby hráči hráli s radostí a bavili diváky. To by bylo nejlepší krédo. A taky doufám, že se už nikdy nestane to, co v roce 2010. Tehdejší krach hokeje byl pro mě největším zklamáním. Jsem moc rád, že klub nezapomíná svou historii a zřídil „Síň slávy“. Jen mi tam chybí jeden člověk. Bývalý ředitel dolu Zápotocký Erich Volný. To byl velký příznivec sportu, pro hokej toho udělal opravdu moc,“ končí své povídání Milan Stonavský.
A my naopak přejeme nejstaršímu žijícímu členu Síně slávy pevné zdraví a ještě mnoho hokejové radosti!

autor: AZ Residomo Havířov

přidat komentář            zobrazit komentáře







  > > >   náhodná fotka

 Náhodná fotka z Fotogalerie Prostějov

  > > >  HAVÍŘOVSKÁ 112

13.05.2018

Podezřelý říká, že si toho moc nepamatuj
Nejdřív na balkón, pak do okna bytu a nato výskok ven, kde už čekal policista.V neděli 13.5. krátce po osmé hodině ráno, po oznámení na tísňovou linku, policisté zadrželi 29letého cizince žijícího v ČR pod oknem přízemního bytu v Českém Těšíně, na ulici U Mlékárny. Opilý muž vylezl na balkón jednoho přízemního bytu, kde začal kopat do dveří. Do bytu se mu nepodařilo dostat, dveře nepovolily. Nato z balkónu přelezl do vedlejšího otevřeného okna jiného bytu. A po vyrušení majitelem, z okna bytu vyskočil ven.Na místě už byli policisté, kteří ho zadrželi.

12.05.2018

Napadení před barem
V sobotu 12.5. v noci na ulici před jedním havířovským barem mladší muž fyzicky napadl staršího. Důvodně podezřelý 29letý muž v podnapilém stavu přišel zezadu k 43letému a otočil si ho. Nato ho bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje. Poškozený muž upadl na zem. Násilník jej několikrát udeřil pěstí do hlavy a nešetřil ani kopy do už ležícího muže.

25.04.2018

Opilý za volantem způsobil
Opilý za volantem způsobil bezmála sedmdesáti tisícovou škodu. Ve středu 25. 4. kolem deváté hodiny večer v Havířově na ulici E. Destinové 59letý řidič vozidla Ford Galaxy poškodil několik vozidel. Při couvání z podélného parkovacího místa zadní částí narazil do osobního vozidla Škoda Superb. V jízdě pokračoval ve směru k ulici U Tesly…narazil do pravé přední části podélně zaparkovaného osobního vozidla VW Polo. Menší automobil byl nárazem odhozen na před ním stojící VW Passat. I přesto, řidič fordu pokračoval v jízdě dál. Nakonec po několka metrech od kolize byl zadržen jedním z majitelů nabouraného vozidla.

03.08.2017

Havárie zkomlikovala dopravu
Komplikace v dopravní špičce způsobila v Havířově havárie motocyklu. Ve středu 2. 8. odpoledne došlo na příjezdu do města k dopravní nehodě motocyklu. Řidič motocyklu Honda CBR jel ve směru od Ostravy. Před kruhovou křižovatkou zastavilo osobní vozidlo Škoda Octavia. Motorkář při dojezdu nedodržel bezpečnou vzdálenost, aby nedošlo ke střetu, stroj "položil" na silnici. Ke střetu mezi vozidlem na motocyklem nedošlo. Motorkář byl odvezen k ošetření do nemocnice, poté se vrátil na místo dopravní nehody. Zkouška na přítomnost alkoholu byla negativní. Škoda na motorce byla předběžně vyčíslena na deset tisíc korun.

04.06.2017

Z odložených kalhot
Z odložených kalhot na Žermanické přehradě odcizil peněženku Dosud neznámý pachatel v době od 13:00 hodin do 14:00 hodin dne 4. června 2017 v blízkosti Žermanické přehrady v obci Soběšovice odcizil z kapsy kalhot pánskou koženou peněženku. Poškozený čtyřiadvacetiletý muž o svou peněženku přišel v době, co se koupal v místní přehradě a své věci zanechal na lavičce nedalekého břehu bez dozoru. V peněžence se nacházely mimo jiné i osobní doklady, platební karta, ale také doklady od vozidla. Uvedenou krádeží tak neznámý pachatel způsobil škodu v dosahující částce jeden tisíc korun.